Moje zážitky z Tornádova

V červnu 2021 bylo několik obcí na Moravě zasaženo tornádem o síle F4, což je klasifikace pro extrémní škody. Celková bilance řádění tohoto živlu je 6 mrtvých lidí, 200 stržených domů, kolem 1 000 poškozených domů, značné škody na místní infrastruktuře, a samozřejmě i trauma, se kterým se mnoho místních obyvatel bude vypořádávat déle, než se zničenou střechou. Pro celou takto zasaženou oblast se mezi dobrovolníky vžilo označení Tornádov.

Snažím se držet principu, že pokud v něčem vidím smysl a je to v mých možnostech, je správné pomáhat. Proto jsem záhy po zveřejnění prvních informací o tornádu začal uvažovat, že bych se vypravil přímo na místo. Situace ovšem byla nepřehledná. Z oficiálních zdrojů a zpravodajství se člověk dozvěděl, že cestu do zasažených obcí nedoporučují. Naopak ve skupinách na Facebooku a jiných diskuzích zase dobrovolníci a místní obyvatelé psali, že následky jsou vážné. Prý se hodí každá ruka, a ať přijede kdo může. Nakonec jsem se rozhodl chvíli počkat a do Tornádova se vydat až se situace trochu uklidní.

Před cestou jsem měl pochybnosti, jestli budu k užitku, jelikož nejsem řemeslník. Velmi brzy se ukázalo, že jsem nad tím přemýšlel zbytečně, protože práce se našla vždycky. Jako první jsem natrefil na akci pořádanou spolkem Ukliďme Česko. Tornádo rozházelo po okolí střešní tašky, polystyren, skelnou vatu, plechy, prostě všechno možné, a bylo potřeba to uklidit. Odpad byl totiž rizikem při žních, představoval ekologickou zátěž pro přírodu, a samozřejmě také nepůsobil příliš esteticky. Akce proběhla během opravdu horkého červencového dne, přesto dorazilo asi 50 dobrovolníků. Postupně se hromadil jeden pytel za druhým, takže na konci měl člověk radost z dobře odvedené práce. A jako bonus jsme od místních dostali vynikající domácí koláčky. Co víc si přát?

Další práci jsem si zařídil přes dobrovolnickou skupinu. Tam jsem získal kontakt na babičku, která s manželem potřebovala pomoc na zničeném hospodářství. Cestu do Tornádova už jsem měl vyzkoušenou – pořád rovně po D2 a vyhlížet sjezd 48 – takže vše proběhlo hladce. Přivítání bylo milé, vyfasoval jsem kšiltovku proti úpalu a občerstvit jsem se mohl vychlazenými nealko Birelly. Potřeba bylo hlavně vytřídit a očistit spoustu cihel ze zničené stodoly, ale i zakrýt kus střechy plachtou nebo trochu zkultitovat poničený valník. Při práci jsem se dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Například že pán dřív pracoval v nedaleké cihelně a po roce 1989 se dal na podnikání a založil hospodářství. Paní zase říkala, že se celou tuhle věc snaží brát s humorem. Dům mají ve vedlejší obci a tomu se tornádo vyhnulo, takže poškozené hospodářství prý není tak zlé, když jiným lidem to zničilo domovy.

Práce šla od ruky a ubíhala rychle, takže jsem se ani nenadál, a už jsme se loučili. Před odjezdem jsem ještě slíbil, že se pokusím sehnat víc dobrovolníků, kterých byl často nedostatek. Po návratu jsem přidal příspěvek do Facebookové skupiny, načež se mi ozvalo několik lidí, že by rádo pomohlo. Později jsem se dozvěděl, že se druhý den na hospodářství sešel docela velký počet lidí. To mě samozřejmě potěšilo a zároveň připomnělo, že není radno podceňovat sílu zdánlivě malých gest.

Do pomoci zasaženým obcím se zapojil i studentský spolek MUNI pomáhá. Ten se z velké části zaměřil na vinaře, kterým tornádo v některých případech poničilo jak vlastní domy, tak i sklípky a vinice. Dobrovolníci se tak mohli zapojit do zelených prací a věnovat se péči o vinnou révu. Činnost to nebyla nikterak náročná, ovšem slunce opět vydatně žhnulo, takže kdo se natřel opalovákem a vzal si kšiltovku, vyhrál. Přiznám se, že jsem to podcenil a večer mi nebylo zrovna dobře, ale trocha odpočinku a dobré jídlo to brzy spravilo. Práci na vinici jsem si vyzkoušel poprvé a byl to zajímavý zážitek. Navíc jsme byli do řádku rozděleni po dvou a já měl štěstí na příjemnou společnost. A jak známo, při dobré konverzaci čas vždy utíká rychleji.

Mojí poslední štací byla oprava střechy, kterou jsem si domluvil přes řemeslníka Františka. Ten už je většině dobrovolníků známý jako Pokrývač ze Šumavy a jeho nadšení je skutečně obdivuhodné. Bohužel den začal nešťastně a sotva jsme se jako dobrovolníci sešli před poničeným domem, měl František úraz a musela ho odvést sanitka (ovšem žádný strach, vykurýroval se z toho rychle a za krátkou dobu už zase jezdil do Tornádova pomáhat). Na opravu střechy tak dohlížel jiný šikovný řemeslník, díky čemuž se zvládla spousta práce. Jsem rád, že jsem mohl přiložit ruku k dílu i tímto způsobem. Zároveň jsem zjistil, že sezení na střešních latích je vskutku nepohodlné, ale když jde o dobrou věc, trocha nepohodlí člověka nezastaví. Přesto to bylo naposledy, co jsem Tornádov navštívil, jelikož jsem cítil, že můj dobrovolnický čas se nachýlil a je potřeba se zase věnovat svým záležitostem.

Tornádov mi toho – bez přehánění – dal strašně moc. Ukázalo se, že když je zapotřebí, lidé umí držet při sobě a vzájemně si pomáhat. Slova jako solidarita, komunita nebo sounáležitost, ač se třeba někomu mohou zdát vyčpělá či zprofanovaná, tady získala hmatatelnou podobu. Jak jinak totiž nazvat, když se tisíce lidí zvednou a jedou ve svém volném čase a mnohdy za nemalých finančních nákladů pomáhat někomu, koho v životě neviděli? To je velká věc a já za ni projevuji vděčnost. Stejně tak jsem vděčný za všechny, které jsem v Tornádově potkal.

Kdysi jsem se chtěl vydat pomáhat po povodních. Tenkrát jsem nenašel odvahu, ale teď už ano. Stejně tak vím, že pokud by se v budoucnu stala nějaká podobná událost, zase vyrazím. A jsem přesvědčený, že spousta dalších také.

Úvodní foto: Kateřina Němcová – Wanderbuch.cz